NEJSME ŽÁDNÍ EXOTI

Z diskuze...

Kalendář

Statistika

Martin Kovář

ROZHOVOR

Kovi, kdy a kde jsi se narodil a  co ti uvízlo v paměti z dětství?
narodil jsem se 20. března 1967 v Praze, protože v okolí Lipna, kde naše rodina žila,  byly tou dobou sněhové závěje a sanitka ani jiný dopravní prostředek by k nám nedojel a tak mě maminka donosila v Praze. Celé své dětství jsem prožil spíše stěhováním z místa na místo, protože moji rodiče byli tehdejšímu režimu nepohodlní. Nejdříve jsem žili v pohraničí Jižních Čech, pak následovaly Střední Čechy, následně Písek,  Vimperk a dalších několik zastávek. Od malička jsem byl formován až deformován sportem. Navštěvoval jsem sportovní školu a tak jsem lyžoval, hrál kolektivní hry jako fotbal, hokej a to vše závodně. Jsem i absolventem lyžařského gymnázia ve Vimperku a přirozeným vývojem pokračoval na Fakultu tělesné výchovy a sportu, kam jsem se dostal ještě jako běhající. Jsem jejím absolventem a nyní se pokouším na stejné škole o postgraduální studium a získání doktorátu. Nesmím zapomenout na svého věrného uklidňujícího koníčka, který mne provází již od dětských let což je rybaření.
Kdy a jak  jsi přišel k úrazu?
Občas se stanou věci, které nemůžeme samy ovlivnit a to byl i případ mého pádu z balkónu pokoje na koleji Insťáku. Člověk musí pouze konstatovat, že se stali a „běžet“ dál.

Jaký následek v tvé pohyblivosti má tento úraz?
Jsem prakticky ochrnutý od nohou až k prsou včetně pravé ruky, ale já se nijak omezen necítím.  K větší mobilitě mi výborně slouží automobil, který mne doveze kam chci a kdy chci. Možná to, co mi chybí na tělesné stránce, ve mne budí přirozenou úctu a touhu k perfekcionalizmu něčeho jiného, ať už je to auto, rybářský prut, nebo ryba a její pohyb ve vodě.

Přivedl tě někdo ke sportu po úraze?
Rovnou z nemocnice jsem se dostal do Kladrub, ale byl to třídenní šok, ze kterého jsem se vzpamatoval až v nemocnici na Bulovce.  Další pobyt v tomto ústavu Doc. Slavíček odmítl a tak jsem já i další po mě odjeli do rehabilitačního ústavu v Hrabyni. Zde to byl vlastně první kontakt s pohybovou aktivitou. Učil jsem se posadit na posteli, obléci, či obout. Vzpomínám, že to pro mne byly chvíle srovnatelné se silovým desetitunovým objemem dřívějších sportovních tréninků. Tato hrubá síla je podle mne podstatný základ pro člověka pohybujícího se na vozíku a znovu nakopnutí do života - to jest chodit do školy, na kolej, studovat, promovat, trénovat, chodit za holkama,  prostě žít dál, jako by se nic nestalo.

U jakého sportu jsi nakonec zakotvil?
Moc mne lákal basketbal, ale postižení pravé ruky, která by měla být dominantní při hodu na koš,  mi to znemožnilo. Voda je velmi milosrdná  a tak jsem začal s plaváním. Bylo to velice těžké a bolestivé, protože tehdy u nás nikdo závodně neplaval a tak jsem se tím prokousával sám.  Jen těžko lze srovnávat plavání před úrazem a po něm, protože spadám do kategorie S3, což v desetistupňové škále označuje třetí nejtěžší postižení a tak ve vodě vlastně stále táhnu nehybné břemeno za sebou. Po roce jsem se potkal s Honzou Nevrklou a dotáhli to tak daleko, že momentálně se mnou trénuje dalších pět plavců vrcholově a řada dalších se plavání věnuje rekreačně a výkonnostně.

Jakých sportovních úspěchů jsi dosáhl a kterého si nejvíce vážíš?
Cílem každého sportovce je zúčastnit se Olympijských her a tak si nejvíce cením  nominace na Paralympiádu do Atlanty, ale tomu předcházelo několik důležitých závodů. Na otevřeném mistrovství Francie, kde jsem zvítězil v disciplínách
50 m znak i volný způsob a tehdy nejlepší osobní čas jsem zaplaval na 50 m volný způsob na British Open.  Měl jsem tehdy velké předpoklady na medailové umístění v Atlantě, ale s tímto postižením bohužel nastanou okolnosti, které člověk neovlivní. Nestabilita polohy ochrnuté části ve vodě, které určují hydrodynamický odpor či náhlé extenční spasmy mohou natolik ovlivnit výsledek, že nerozhoduje ani výborná trénovanost a zaplavané množství kilometrů.

Kolikrát týdně jsi trénoval před Atlantou a kolikrát nyní a co tě čeká za velké závody?
Je to stále stejné. Do bazénu chodím pětkrát týdně a k tomu samozřejmě přísluší i silová příprava v posilovně. Na soustředěních se trénuje dvoufázově. Vrcholem sezóny bude jistě Mistrovství Evropy ve Španělsku, ale i závody v Sheffieldu na British Open.
(poz. redakce - Martin zde získal dvě zlaté medaile v závodě na 50m znak a 50m volný způsob, kde si vytvořil osobní rekord na  časem 56,51)

Jsi hodně vytížená osoba, mimo vrcholový sport ještě stačíš dělat několik funkcí i zaměstnání, jak to stihneš?
Začal  jsem ihned po fakultě učit  na gymnáziu, což mi dalo do života mnoho. Mladí lidé netrpí komunistickým syndromem, že postižení mají být izolováni ze společnosti a naopak nás berou tak, jako všude ve světě, tedy za normální přirozenou záležitost. Po pěti letech jsem se podílel na vedení soukromého bezbariérového gymnázia a do dnešního dne usilujeme stále o bytí. Jsem přesvědčen o tom, že doba je příhodná k tomu aby se kdokoliv s vlastní iniciativou a sebe prosazením realizoval. Byl jsem jmenován poradcem pana ministra Vodičky v otázkách zdravotně handicapovaných, dále jsem spolupracovníkem na velice smysluplného projektu Charty 77. Do toho všeho dokončuji postgraduální doktorát. Pravděpodobně nastane situace, že se s něčím, i když nerad budu muset rozloučit.

Ještě jsi zapomněl na moderování televizního pořadu Klíč, kdo tě přivedl k této jistě zajímavé práci  a jak snášíš popularitu?
Byla to dramaturgyně pořadu Olga Walterová, která mi dala tuto možnost, vím, že tento pořad někdy sledují všechny vrstvy populace a to mě těší. Rozhodně jsem se musel v této profesi naučit kompromisu, sebeovládání a sebekontrole. Popularity si moc nevšímám.

A co tvůj vztah k ženám?
Můj vztah k ženám je setrvalý, ženy jsou velice inspirující. Myslím tím, že zájem je stejný před úrazem i po něm. Začínám uvažovat  o tom, že bych se mohl usadit a založit rodinu. Dokonce dítě je pro mne opravdu tím nejdůležitějším členem, který tvoří  rodinu jako úplný celek. Momentálně ale dávám přednost známostem nevážným, které mne obohacují čímkoliv co lze od ženy předpokládat a očekávat. Myslím,  že život je o tom, aby si lidé psychicky, fyzicky i sexuálně měli co dávat. Každý si bude vybírat partnera obdobného vlnění, cítění  a vyznávajícího stejné hodnoty.

Působíš dojmem suveréna, je to realita, nebo spíše přetvářka na veřejnosti?
Sám trpím často záchvaty nedostatku sebevědomí a o této masce nevím. Mám stálý pocit nepatřičnosti,  nerozhodnosti  a stále se musím nutit si sám sobě věřit.

Máš nějaké klady, které bys vyzdvihl a zápory kterých by ses vzdal?
Vzdal bych se rád kousku tvrdohlavosti, která mě občas brání jít do kompromisu a rád bych byl i více tolerantní. Klad mám asi jen  jeden a to je pevná vůle. Protože třeba co bolí to sílí.

Co ti úraz dal a co vzal?
Co mi vzal je surfování a fotbal, sporty, které jsem měl moc rád.  Dal mi poznat i jiné kvality lidí, které jsem do té doby přehlížel,  dal mi kus té vůle, ale dal mi i lenost.

Jak můžeš mluvit o lenosti s takovým množstvím tvých aktivit?
Každý vrcholový sportovec je líný, protože ve chvíli, kdy si člověk tu lenost uvědomí začne to okamžitě kompenzovat hyperaktivitou. Tím může dosáhnout i získáním dobrých výsledků, které jsou vlastně „produkovány“ vlastní leností.  Když náhodou nemám nic na práci,  strašně rád lenoším.

Máš nějaké plány do budoucna ať již sportovní, pracovní či osobní?
Pokud možno si přeji co nejméně komplikovat život blízkým lidem, kteří žijí okolo mne.  Přeji si samozřejmě zdraví pro oba rodiče a sám sobě  jsem momentálně schopen asi pouze naplánovat trénink, který bude zítra, poradu, která se koná pozítří  a  rybaření, které mě doufám čeká o víkendu. Je tak hektická doba, že nad nějakými zásadními plány nemám čas uvažovat. Samozřejmě si přeji najít celoživotní partnerku  se kterou si sebe vzájemně budeme vážit a budeme moci vytvořit klidné prostředí pro naše potomky.


Rozhovor byl publikován před paralympiádou v australském Sydney

Foto a text: Alexandra M. Videmannová©

 

Žádné komentáře
 
Foto a text: Alexandra M. Videmannová© Fotografie ani texty nelze dle autorského zákona a bez souhlasu autorky použít k propagačním materiálům (plakáty, bilboardy atd.), ani k další publikační činnosti (časopisy, noviny, internet). e-mail: videmannova@chello.cz